Malá úvaha

25. října 2012 v 20:30 | Miky |  Zápisník
こんにちは! Konnichiwa!

Dneska přicházím s malou úvahou. Příjemné počtení.
"Až se na konci poohlédnu za svým životem, nevím, jestli se pod něj podepíšu."
Chtěla jsem psát o svém životě, ale nakonec jsem se rozhodla, že to škrtnu.
Zjistila jsem, že jsem srab. Nemám sílu zhodnotit svůj život. A navíc, je to příliš soukromé, ale s tím se spíš omlouvám ze své slabosti.

O čem tedy dnes budu psát? Chělo by to nějakou inspiraci, abych napsala plnohodnotný článek. Ale ta nepřichází a nepřichází, tak si tu tak tlachám nadarmo. Ale? Už vím, budu psát o paní Osamělosti.

Přichází za mnou každý den. Ponejvíce večer. Tmu přímo miluje, je to její doba. Ta, kterou já nesnáším. Co je vlastně osamělost?
Je to, když večer usínáte a nemáte nikoho po boku. Je to, když ráno vstáváte a hledíte na vedlejší prázdnou matraci.
Je to, když ráno snídáte a druhá sklenka zůstává prázdná. Je to, když jdete na procházku a nemáte komu říct, co vás dnes potkalo. Je to denní i noční snění, bez nikoho, bez probuzení.
Snad za celý život potkával ji každý. Musel. Ve své podstatě, je každý Sám. Každý žije svůj život za sebe. Ať chcete nebo ne, v mnoha okamžicích jste sami - osamělé bárky na moři. I umírat budete sami. Nikdo to za vás neudělá. Ano tuto velkou věc, na kterou zůstáváte neradi sami. Upřímně, bojím se být sama a zároveň jsem sama každý den. Někdy Vás to vzrušuje, dodává pocit, že jste silní, když dokážete být sami se sebou a spokojeni. Ale někdy vás to tíží. A to je ten okamžik, kdy máte v srdci díru. Nevyplněnou, prázdnou díru. Po někom, po něčem, co Vám chybí.
A co chybí mně? Je toho spousta. Nejvíce však lidé. Ano bez těch si nedokážu představit svůj život, a přitom i oni mě nechávají osamělou. Osamělost může býti dar i utrpení zároveň. Ten, kdo se se sebou ještě nesmířil může trpět velice. Ale i ten kdo je se sebou spokojený občas trpí. Protože Vám stále někdo(něco) CHYBÍ.
Já se s tím peru už dlouho, ale ten pocit osamělosti mě přerůstá. CHYBÍ mi toho tolik, že jediným řešením, zdá se mi, je přestat lpět. Přestat mít touhu. Ale co je člověk bez Touhy? Kam směřuje, co tu chce?
A to je to. On snad ani nic nechce. Snad nějaký asketa, snad nějaký poutník dokáže takto žít. Bez chtění a lpění. Nejsem jím - bohužel. A nikdy nebudu. Zdá se mi to trochu masochistické.
Přeji Vám, aby jste se v sobě dokázali najít. A vypořádali se s osaměním. Někdy je to boj, někdy je to výhra.

さようなら. Sayōnara.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
TOPlist