Člověk

5. května 2013 v 13:47 | Miky |  Zápisník

Motto: Mám tělo a mám duši. Ráj, který namaluju tuší.


Jednou z podmínek pro žití na Zemi je, že musíte dostat schránku - tedy tělo. Já dostala člověčí a byla jsem přešťastná. Denně hledím na své tělo v zrcadle. Odráží nevídanou krásu a říkávám si, jak je ten svět dokonalý.

Také často bloudím ulicemi přeplněnými lidmi. Hemží se jak mravenci, když jim kopneš do mraveniště. Doprava, doleva, narážejí do sebe, kříží si cestu a to jen proto, že se neumějí na chvíli zastavit a podívat se na svět s nadhledem. Teď nemyslím mravence, ale tvory vyšší a snad i moudřejší. Nás lidi.

Málokdo se zastaví a zrekapituluje svou dosavadní cestu, život, který žije. Většinou je to tak, že žijeme s černou páskou přes oči, jako bychom ani nechtěli vidět a dobrovolně ji nosíme a ze strachu ji raději ani nesundáváme, bojíc se, co bychom pak zahlédli.

Ano, spousta lidí se bojí podívat se pravdě do očí. A není to překvapivé. Vždyť denně děláme tolik chyb, za které se stydíme, ale na druhou stranu děláme i krásné věci. Takové je třeba vyzdvihnout. A tak se loudáme světem a dny a noci ubíhají. Stárneme.
 

Po delší odmlce je tu návrat

5. května 2013 v 13:45 | Miky |  Zápisník
Trochu jsem to tu zanedbávala, ale jsem zpět. Úžasný

Nálada pod psa

9. prosince 2012 v 13:52 | Miky |  Zápisník
Druhá adventní neděle s sebou přináší zádumčivou náladu. Tak jsem si vybrala všechny vysoké školy, kam si dám přihlášku..no jsou jen dvě a osud snad rozhodne, která z nich to bude...Což mi připomíná, musím se připravit na přijímačky. Otrava.
A tady je jedna nepovedená vyjadřující můj stav...

Být s Tebou navěky, to bych si přál.
Krásný to pocit, v srdci mě hřál.
Ale Ty musíš pryč.
Zmizíš mi s nadhledem.
Navěky slovo je,
být spolu nesvedem.

Chtěl bych být motýlem.
A křídla roztáhnout.
Na koni sedět.
Do dáli hledět.
A uzdu utáhnout.

Chtěl bych být pavoukem.
Své sítě příst.
U stolu sedět,
a s Tebou jíst.

Marné je slovo.
Marné jsou věty.
Být s tebou přál bych si.
Tam býti, kde Ty.

Je to pech narodit se do nesprávného období. Být o něco starší, vše by bylo jinak. Mezi námi. Snad bychom si byli bližší. Snad bychom všechno zahodili jen pro nás a žili spolu. Ale nejsme, nemůžeme. Absurdní. Někdo nahoře tomu tak nechtěl a kdoví, jestli někdy bude chtít... "Kolikrát člověk může mít rád tak opravdu z lásky, dvakrát či třikrát - to ne, i jednou je dost..."
A tak sním si svůj sen o nás dvou...
"...radši zkusím někde jiný příběh, který bude lepší konec mít, ale už teď ti můžu říct, že mi nescházíš. MOC SCHÁZÍŠ "
 


Citát (s příspěvkem)

5. prosince 2012 v 18:35 | Miky |  Citát týdne
"Člověk nemusí vlastnit to, co miluje. Skromnému člověku stačí vědomí, že to milované žije."Usmívající se

...a stačil jediný pozdrav a úsměv, který mi řekl, že vše je v naprostém pořádku... Ať už se zase náhodou potkáme, ať už nikdy, vím, že od té chvíle, kdy Tvůj úsměv rozbušil mé srdce, budu vždy šťastná,... ať už budeš kdekoli. Od té chvíle, která mě naprosto odzbrojila a uklidnila zároveň, bude mě hřát Tvůj úsměv navždy. FOREVER!


Život je iluze

24. listopadu 2012 v 18:41 | Miky |  Divadlení scénář

Život je iluze




filosoficko-psychologické drama



Osoby:



Bůh

Smrt

Pavla

Martin

Doktor

Bezdomovec





Život je jen jedna velká iluze šílenství.
(autor neznámý)





To, co potřebuji... - téma týdne

21. listopadu 2012 v 16:52 | Miky
Zdravím,
takže pro tento týden jste zvolili vskutku dobré téma, které mě nutí se pořádně zamyslet. Co potřebuji?

To, co potřebuji... už vlastně mám. Mám sebe. Mám oči, které vidí, mám uši, které slyší, nohy, které chodí, ruce, jimiž se mohu dotýkat a tak dále. Mám také svoji rodinu, přátele a kamarády. Mám také kde bydlet, co jíst, co pít, kde se vzdělávat a kde se zabávat.
Pak jsou tu ještě věci, které si myslím, že potřebuji. A to jsou většinou věci, které nemohu mít, tedy vlastnit. Jsou to většinou různí lidé, kteří projdou mým životem a nemohu je nazvat jinak než cizí lidé-poutníci. To oni se rozhodli být cizí, nepustit si mě blíž k sobě blíž, hrát prostě dané role, které jsou nám přisuzovány. Ti zůstanou vždycky cizí, ať dělám, co chci. A já nedělám nic, protože vím, že to nemá smysl.
A na konec, co potřebuji, jsi Ty Velká Dámo. Potřebuji alespoň vědět, že žiješ a to mi stačí. Všechno ostatní je marnost. Vidět Tě, slyšet Tě, být s Tebou, vnímat Tě, to už je podřadné. Bohužel nebo bohudík.

Snad je to vše a na nic důležitého jsem nezapomněla.

Mějte se bájo.Úžasný

Recenze: Obratník raka

17. listopadu 2012 v 13:51 | Miky |  Má tvorba
Tento román napsal Henry Miller, americký spisovatel, který je považován za představitele surrealismu.

Ve svých dílech se snažil popsat smyslové prožitky. To vedlo k názoru, že jeho díla jsou vulgární a nemravná, a proto zhruba do roku 1956 nesměly v USA vycházet. Svým přístupem k sexu ovlivnil hnutí hippies. Další jeho díla nesou název Tiché dny v Clichy, Růžové ukřižování - trilogie, Pod střechami Paříže atd.

"Svět kolem mne se rozplývá a jen tu a tam zanechává skvrny času. Svět je rakovina rozežírající sama sebe." (Henry Miller)

Kontroverzní román ukazuje Paříž v celé své kráse. Autor bravurně popisuje atmosféru pařížských ulic v letech 1930 až 1932. Jako bohém, tulák a cestovatel zažívá různá úskalí a dobrodružství na své cestě za poznáním. Nebrání se odtabuizování sexuálních choutek, čtenáře ohromí svou radikálností a otevřeností. Žije život jaký chce, pohybuje se mezi itnelektuály, nezapadá do konvencí společnosti, brání se konzumismu a životu jako v bavlnce. To ho v knize zavádí do všelijakých koutů města lásky a popisuje setkání s různými typy lidí. Snaží se prostě vypsat pravdu, tak jak ji vidí, ať už se to někomu líbí nebo ne.

Jeho postoj zprostředkovává i tato malá ukázka:
Musím teď žít tak rychle a zběsile, že mi skoro nezbývá čas zaznamenat
ani tyhle útržky. Po zmíněném telefonátu se dostavil
nějaký pán s manželkou. Šel jsem nahoru, abych celou transakci
přečkal v posteli. Ležel jsem a přemýšlel, kam se vrtnu.
Rozhodně se nevrátím do postele toho buzeranta, nemíním se
celou noc převalovat a prsty u nohou vycvrnkávat drobky chleba.
Je mi z toho prťavého šmejda na blití! Být držgrešle je ještě
horší než být přihřátý. Nesmělý, roztřesený zmetek, který žije
v neustálém strachu, že jednoho dne - dejme tomu 18. března,
nebo přesně 25. května - přijde na buben. Kafe bez mléka a bez
cukru. Chleba bez másla. Maso bez šťávy, nebo vůbec žádné
maso. Bez toho i onoho! Krkoun jeden!

Kniha je psána spontáně, retrospektivně, bez časového sledu. Je plná vzpomínek, historek, vizí a filosofických úvah. A proč si přečíst zrovna ji?
Pokud milujete život plný fantazie, příběhů a neštítíte se upřímné otevřenosti, která na Vás číhá ze všech stran, je tento autor tím pravým, co Vás nesmí minout.

Svět snů - prolog +1.kapitola

10. listopadu 2012 v 15:56 | Miky |  Má tvorba
Svět snů je plný překvapení. Svět snů je plný možností. A ty jsi jedna z nich. Jsi tu, abys poznával. Jsi tu, abys pochopil. Jsi tu, abys žil, jak jen můžeš a je ti dovoleno. Jsi tu a to se nezmění.

Satir se rozběhl proti větru, který vál od moře a štípal ho do tváře. Krásné dlouhé černé vlasy za ním vlály a jeho bosé nohy se zabořovaly do mělkého písku. Byl tmavý a chladný podvečer. Pouliční lampy vrhaly své paprsky na chodník. Vyběhl z písku a razil si cestu k sobě domů.
Otevřel dveře a zamkl se. Teď už ho nic nebude rušit. Vpadl do svého pokoje, zachumlal se do deky a přál si, aby usnul navěky. Víčka mu pomalu padala a dostal se do hlubokého spánku.
Tu noc se mu zdál sen. Sen o bytostech Světla.
Nejprve mu v hlavě zněla líbezná hudba, která byla jak z jiného světa. Potom viděl sám sebe, jak putuje po vysluněné cestičce v lese. Kolem něho to hrálo všemi barvami světa.
"Kdo jsi a odkud pocházíš?" objevil se před ním znenadání maličký skřítek a ptal se.
" Jmenuji se Satir a pocházím z planety jménem Země."
"Ach ano, Země, z ní k nám cestuje mnoho lidí, avšak ne všichni mají tak silnou záři jako ty." podivoval se maličký zamračeně.
"Jakou záři?" nechápavě Satir zareagoval.
" Záři světel kolem tvého těla, víš, u každého spatřuji záři, avšak u každého jinou. Ta tvá mě přímo upoutala." Uznale pokyvoval hlavou.
"Sním či bdím?"
"Sníš." Odpověděl mu skřítek a pohupoval nožičkou dopředu a dozadu. "Víš, já jsem z jiné dimenze a ty jsi noční cestovatel."
"Má tu nějaký smysl být?"
"Jistěže, pravděpodobě tu máš něco poznat a pochopit."
" Co já bych měl poznávat? Poznával jsem na Zemi a cítil jsem se zničen, jaký to je svět." Polkl Satir.
"Pojď provedu tě naším královstvím, potkáš tu mnoho bytostí a uvidíš vše z jiného úhlu pohledu."
"Tak jo, však na to mám celou noc."
Skřítek se jen uchichtl.

Jarní blues

10. listopadu 2012 v 9:46 | Miky |  Má tvorba
Zpívám si jarní blues
se vzletem motýla,
tak trochu plná múz
zimu překryla.
Zpívám si o ránech teplých
jak letní den
žít život pěkný
to je můj věčný sen.


Náhoda je blbec - téma týdne

8. listopadu 2012 v 19:10 | Miky
Jdu si takhle po ulici a najednou mě napadne, mohla bych se podívat na protější stranu, třeba tam potkám Velkou Dámu a ono ejhle, jde tam. Náhoda nebo osud?
Už jsme se dlouho neviděli. Pokaždé, když Tě vidím i byť na sekundu, mám o to krásnější den.

Osud si cestu najde a já věřím, že máme být spolu. Snad zítra? Pozítří? Za měsíc, za rok, za léta, v dalším životě? Chci Tě, ale chtít je málo. Obejmout Tě, ale objetí nestačí. Strávit s Tebou celý život, to je to, co mě udělá šťastnou. Ať jsme v jakémkoli vztahu. Ať jsme v jakékoli roli. Role jsou hra. Všechno je to jen pouhá hra. Ale náš vztah je trvalý. Nikdy Tě neopustím. Ať oči nevidí, ať uši neslyší, ale srdce bije a já budu stále vnímat Tvé JÁ. Ať jsi kdekoli. Ať jsi s kýmkoli. Nikdy neřeknu "sbohem". Ne! Never!

Kam dál

TOPlist